Kolikrát už někdo začal psát knihu,
verše, malovat obraz nebo skládat nějakou melodii, aby si vzápětí uvědomil tu strašnou věc, že vše už bylo řečeno, napsáno a namalováno dříve a lépe. Přesně to se stalo I mě, když jsem začal psát tahle slova. V dalším okamžiku mi to ale došlo. Bylo to jako osvícení. Ptáte se, co že mě to vlastně došlo? Budete možná zklamaní, je to až příliš prosté. Příliš prosté. Pro mě však nesmírné jako včerejší obloha. Je to prosté, a je to moje. No ano. Moje!Říkalo mi to: No právě!!!!Ano! Vždyť to je ale úplně jedno! Stejně tak, jako chodíme na záchod, milujeme ženy, bojujeme s muži nebo kouříme cigarety, stejně tak by jsme měli I tvořit. Nikdy se nikdo přeci nepozastavuje nad zdánlivou zbytečností takovýchto činností jen proto, že je už někdo někdy před vámi dělal, a snad opravdu I lépe. Proč se tedy pozastavovat nad svým psaním? Byl jsem to ale hlupák. A děkuju Bohu zato, že jsem měl možnost přijít nato dříve než zbělají mé vlasy, povadne kůže a zeslábnou svaly. Ještě mám čas: V tom to totiž vězí. Dělal to on či ona, ne však já. A jelikož život, který žiju, žiju, nezávisle na všech teoriích a filosofiích právě a jenom já, na tom, co dělají nebo dělali druzí v tomto ohledu zas až tak moc nesejde. Když někdo vyleze na Mount Everest, no mne z toho nohy přeci nebolí, nestírám si zamrzající pot z čela, nevyhlížím s prvotním strachem kupící se mraky na obloze ani necítím ono „proto“, které se horolezci dostane darem, jako odpověď na všechny marnivě otázky filosofů a náboženských vůdců z ůdolí. Kdybyste se pak sami vydali na takovýto výstup, neměly by vás brzdit myšlenky na prvenství, druzenství nebo jiné ..ství. Ve vašem životě jste vždy první. Je to vaše prvenství a vaše „proto“, které vás hladí na duši a pomáhá vám překonat bolest z otevřených puchýřů na nohou. Je to „proto“, pro které jste si došli sami. Skrze louže a bláto a prach cest. A žádná jiná „proto“ ani neexistují. A je tomu tak dobře. Alespoň nás to nutí zvedat se znovu a znovu z našich křesel a lenošek a vyrážet do světa na naše jedinečné cesty a pěšiny. A právě to mi dává jakýsi vnitřní pocit práva, abych I já nechal volnost svým myšlenkám a zaznamenal je pro ty, kteří, stejně jako před ještě pár hodinami já, koukají na život jako na televizi a opomíjejí tak jeho další rozměr. Život je divadlo. O čem má vlastně tato kniha být? Těžko říct, vždyť ještě není. Je jako rodící se dítě. Můžeme hádat, domnívat se, doufat a plánovat, ale nakonec, nakonec to bude přes všechny naše snahy svérázná a svébytná osoba, která se nebude přizpůsobovat nám. To naopak my se budeme muset setsakramentsky snažit přizpůsobit jí, jinak s ní nakonec docela ztratíme kontakt a vše nám proteče mezi prsty. A tak je to I s knihami a vůbec vším. Proto je mi tak těžké odpovědět na tuto otázku. Ta kniha bude prostě žívá. To je jediná jistota, kterou vám teď mohu nabídnout. Jediná, kterou mám teď já sám. Vyšel jsem si včera před úsvitem ven za město. Tu noc jsem nespal. Ráno jsem otevřel okno zakouřené místnosti abych vyvětral a tu jsem ucítil to Něco. V letním ranním vzduchu se vznášelo cosi, co mě táhlo ven. Bylo to jako….jako ruce víly z dávno zapomenutého snu, natahující se ke mně. A já se jich dotkl, uchopil je a nechal se zlákat k procházce za úsvitem. Okamžiky z dětství mi probleskovaly sami od sebe hlavou a srdcem a já se je ani nesnažil uchopit. Byla tma a ticho, ale už jen nakrátko. Už za malý okamžik se všechno začne probouzet, už za malý okamžik tu bude další den. Prospal jsem tolik takových okamžiků. Tenhle ne.
Člověk kráčí s hlavou tak vztyčenou, že zapomíná na vlastní nohy. Ranní procházka ze mě bolestivě strhala starou kůži a já byl tak nějak nový. Když jsem psal předchozí řádky, netušil jsem ani, jak mi je zjeví život sám. Když se moc často koukáš na hvězdy, nejenže zašlápneš spoustu drobnějších bytostí, ale kolikrát klopýtneš. Pak šlápneš vedle a vše se otřese. Pocítíš vratkost všeho, co se zdálo pevné. Po úrazu páteře jsem byl nucen zůstat ležet v nemocniční posteli bez pohnutí několik týdnů. Svět mi zmizel s očí na dlouho dobu se všemi svými otázkami I odpověďmi. Stálá přítomnost možné smrti nebo ochrnutí mě jako aktivního jedince postavila před spoustu otázek, které jsem dosud řešil jen čistě teoreticky. Získané teoretické odpovědi mi pojednou nebyly ničím víc než obrázkem záchraného člunu na reálné potápějící se lodi. Najednou jsem si uvědomil, kolik plánů sám se sebou vlastně mám na celý život a že všechny předpokládají, že jsem nesmrtelný a neměnný. Že, tak jak se cítím dnes, budu se cítit I za rok, za deset let. Co když dnes v noci zemřu? Co když ochrnu a nebudu moct svým dětem být tátou? Co když nebudu moct lézt, skákat a bojovat? Jakobyste dali rytíře na vozík. K dýchání potřebuje boj a pohyb. Je odhodlán žít nebo zemřít ale ne umírat nebo být paralyzován. Uviděl jsem směšnost všech plánů, které měly tvořit můj život. Všechna jistota ze mě vyprchala během delírického pozorování skvrn a štěrbin na středověkém stropě. Entusiasmus předchozích dní, měsíců a let mi v nastalé situaci vydržel asi týden. Zvláštní. Myslel jsem si, že jej mám nastřádáno do konce života a ještě mi zbyde na rozdávání. Další omyl. Všechny moje jistoty byly jen stíny vrhané listím stromu, pod který se každý občas na cestách usadí. Jak dlouho jsem dokázal ohlupovat své okolí a sám sebe!!! Já VÍM. Já ZNÁM odpověď. Odpovídal jsem tolik let a tolika lidem a víc než ůspěšně. A pojednou jsem uviděl, v jaké ohromně neprůhldné iluzi to žijeme. Máme pocit, že něco víme…nevíme nic. Naprosto nic. To poznání přišlo tak nezvaně a nečekaně. A přitom šlo o jedinou věc. Chtěl jsem poděkovat. Poděkovat zato, že jsem přežil. Až moc jasně jsem si uvědomoval to štěstí, že ještě žiju. Až moc jasně jsem si uvědomoval, že to štěstí mohu v kterémkoli dalším okamžiku ztratit. Chtěl jsem proto nahlas říct: „Děkuju za náhody, které mě zachránily život. Děkuju, že v tomto okamžiku ještě dýchám.“ Chtěl jsem „tomu něčemu nebo někomu“ oznámit, že konečně cítím jeho sílu a jsem připraven ji následovat. Oznámit, že vím, že nad těmi nejzákladnějšímí problémy svého života nemám nejmenší moc. Že jsem poprvé pocítil božský Proud kolem sebe a rád bych se mu oddal. Chtěl jsem tolik poděkovat.Tu jsem si s hrůzou uvědomil, že nevím komu. Že pro mě vlastně není nikdo nebo nic, čemu mohu vyjadřovat svou objevenou vděčnost. Že jsem sám. Najednou, snad poprvé, jsem pocítil nekonečnost kolem mě. Nekonečnost, která se točila jen a jen kolem mě samotného. Nebylo středu, kde bych se zachytil, ke kterému bych směřoval při svém tanci, jako indiáni při svých slavnostech Slunce. Já sám jsem se v nějakém nestřeženém okamžiku pasoval na střed svého vesmíru a myslel si, že je to tak správně. Ale tentokrát jsem si sám nevystačil. Ego. To je ten problém. To přeci každý říká. Nebo ne? Ego! Stokrát omletá záležitost a tisíckrát zdánlivě vyřešená. Ale, je ego vůbec tím, o co tu běží?