Prolog:
Vdechoval vůni starých obrazů. Malátně postupoval od jednoho k druhému a s vlčí nenasytností napájel skrze čich svou duši. Gogh, Rembrandt, Modigliani, ach ano, ten šílený,krásný Amedeo, vonící chudobou a levnou barvou, Bosch,Monet. Bylo jich tolik, tolik zmizelých okamžiků radosti,lásky a strádání. Připlouvaly k němu ve výparech olejů,které obyčejný návštěvník výstavy ani neregistroval. Pro něj to však byly dveře, dveře otevírající mu cesty a pěšinky do dálav jeho paměti. Byl jako opilý. 30.května 1674.....30.května 1674...zednářská lóže, charismatický Saint Germaine, francouzská revoluce, Hitler, studená válka...vlna za vlnou, každá tak nekonečně plná a těžká...každá tak dusivá...30.května 1674...dusivá...dusivá.....
“Končíme pane.” hlas přicházel jakoby z dálky.
“Pane!”
”Říkám vám, že už je konec, běžte domů a přijďte zítra. Otvíráme v deset hodin dopoledne,” opakovala nedočkavě průvodkyně.
“Ano, ano, omlouvám se,” vysoukal ze sebe, aniž by spustil oči z Goyova obrazu Poprava revolucionářů, “ promiňte, už odcházím.” Průvodkyně, asi 40-ti letá v upraveném úboru a s drdolem ve vlasech podezíravě sledovala postavu muže v dlouhém plášti, jak mizí za dveřmi hlavního východu.
“Dneska je strašný, jaký typy chodí i sem do muzea. Ty feťáci jsou jedna verbež,” podotknul mohutný chlapík z ochranky, “zatím dobrou, dneska mám poslední šichtu, takže zas za tři dny.”
“Dobrou noc,” odpověděla průvodkyně a šla se převléct na cestu domu. Těšila se, večer měl být v televizi film s tím mladým hercem,kterého tak milovala. Další krásný večer.
Kapky studeného deště dopadaly na jeho dlouhé vlasy a do bledého obličeje. Nehýbal se, seděl na lavičce v parku,pohled upřený k nebi, pohroužený hluboko do sebe. Čas běžel podivně nepostihnutelným tempem.
Zařadil jedničku a rozjel se domu.
Nalil si skleničku vína. Pustil si hudbu a usedl do starodávného, vyřezávaného, houpacího křesla. Byl sám.
Obrysy vzpomínek defilovaly před jeho vnitřním zrakem a on přihlížel.
Jako už tolikrát předtím.
30.května 1674. Den prokletí, den, kdy zatmění Slunce poblouznilo davy,den,kdy se narodil.
I.
Bylo pozdní léto 2005. Vzduch byl vláčný a těžký, naplněný touhou a spleenem, jako vždy v tomto ročním období.
Přetékal.
Přetékal nesnesitelnou plností svého dlouhého života. Potřeboval se dělit. Rozlévat své nitro jako staré víno a hostit jím své přátelé.
Nebylo však komu vyprávět příběhy.
Nikdo neměl uši ke slyšení pravdy. Jako vždy v historii i dnes si lidé bláhově mysleli,že jsou na vrcholku poznání a vše,co nezapadá do jejich vize světa je šílenstvím. Kdo by naslouchal příběhu o veliké lásce,která zničila nejen jeho srdce,ale i duši? Kdo by uvěřil, že smrt není to nejhorší, co se může člověku přihodit? Kdo by obětoval drahocenný čas zbývající mu na této zemi? Snad děti. Ty jediné vědí, že tajemství je nepoznanou pravdou a pravda je vždy tajemstvím. Ale jaké dítě by si našlo cestu až sem k němu. Jeho pověst v okolí byla nevalná. Lidé se ho báli. Jako vždy. Cítili magickou přitažlivost jeho osobnosti a zároveň k němu cítili neopodstatněnou nenávist.
Byl jiný.
Byl tolik jiný a záhadný. Děsil je. Děsil je svými úsměvy, děsil je svou zasmušilostí. Děsil je svou přítomností i nepřítomností. Nesdílel s nimi jejich běžné zábavy, starosti a radosti. Neúčastnil se hromadných akcí na podporu někoho či něčeho. ”Je takový.....takový....já nevim, no prostě se sem nehodí,” říkali si o něm sousedi a vzájemně si tento názor potvrzovali. Rozhodně nenaplňoval obecnou představu ”toho dobrého souseda od naproti”. Nikdo z nich ale netušil kým ve skutečnosti jejich podivínský soused je.
Byl knížetem italským a ukrajinským, známým v různých dobách pod různými jmény. Ve východních zemích a na Ukrajině jako kníže Kostynjuk, v Evropě vystupoval jako kníže di Zenotti, přátelé mu však říkali Zeko, přezdívkou, vzniklou z počátečních písmen jeho rodových jmen. Pokud si pamatoval, poprvé ho touto přezdívkou obdařil jakýsi Ericco Morgan, společník proslulého bandity Cartouche. Přezdívky byly v té době mnohem běžnější a bezpečnější než skutečná jména.
Narodil se 30.května 1674 v ukrajinském Snatinu, kousek od Lvova ve šlechtické rodině. Jak jasně si pamatoval dojmy svých ranných projížděk na koni až k divokému Dněpru, setkání s kozáckými atamany, moudrost a urputnost Arabů. Lásky, nenávist, souboje...vše bylo víc než jen pouhou vzpomínkou. Pamatoval si věty, které slyšel, slova, která šeptal na tajných schůzkách opojeným dívkám, cítil vůni květů na zahradě své matky. Minulost byla živá. Kdesi četl, že minulost je jen částí přítomnosti. Čas je dlouhá chodba a člověk se může libovolně otočit jakým směrem chce. Minulost, přítomnost,budoucnost, vše je relativní. Minulosti se nedá uniknout. Můžeme ji popírat a odvracet se od ní, ale nakonec si přece jen najde cestu do našeho vědomí. A čím déle ji držíme za hrází, tím silněji nás pak zaplaví...Až do svých pětadvaceti let žil idilickým životem mladého šlechtice. Ženy, víno, lov a dobrodružství. Příroda ho obdařila krásnou tváří, inteligencí, mužným tělem a neobvyklým smyslem pro krásu. Pro tyto vlastnosti byl oblíbeným společníkem všude, kam přišel.
“Budete si ještě něco přát pane?” probral ho ze vzpomínek hlas jeho služebné.
“Děkuji Anno, můžeš si jít lehnout.”
“Zítra odjíždím do Verony, připrav mi prosím ještě cestovní kufr.”
“Ano pane, dobrou noc.”
“Dobrou noc Anno.”
“Dobrou noc”....ta věta mu vždy sevřela hrdlo. Běžné úsloví, každý večer ho slýchá milióny lidí odebírajících se k zaslouženému odpočinku, jak tomu říkají. Naposledy slyšel tato slova když mu bylo 25 let od své matky. Ale.... už neusnul, tenkrát už ne.
Bylo mu krásných čtyřiadvacet, když na svých potulkách potkal Mirabell Moreovou. Zdobenou bránu do věčnosti.
Byla okouzlující jako jitřní obloha. Tajemná jako udásti za obzorem.
Neodolal a po hlavě se vrhnul do vodopádu, vyvěrajícího v jeho vlastním srdci.
Následující měsíce byly pro mladého muže plného tužeb naplněny úžasem a divokou vášní. Noci plné padajících hvězd a vyjícího vichru, rána kdy uléhali bok po boku v zatemněných skrytých komnatách křehké komtesy.
”Mirabell! Miluji vás!”
”Blázínku, nemůžete ještě vědět, co je to opravdová láska. Jste tolik mlád,” odpovídala mu krásná slečna s jiskřivým smíchem.
Její slova byla jako diamantové jehly. Krásné, ale zraňovaly.
”Miluji Vás opravdu. Zemřel bych pro Vás má paní,” ujišťoval komtesu mladý kníže.
Tolikrát....
”Zemřel?...” šeptla komtesa přímo do jeho ucha. Horký dech pronikl uchem až do srdce.