Čajová vůně se vznášela nad sedícími postavami. Oba mlčeli a vychutnávali si okamžik klidu. Svěžest přirody kolem, Akirovo pyšné mládí a Mistrova moudrost se proplétaly ve šťastnou tapisérii.
“Podívej se na tu misku, ze které piješ,” řekl Mistr. “Je vyrobena technikou ra ku.”
“Ra ku?” vzhlédl k němu udiveně Akiró, “nemám tušení, co to znamená.”
“V dávných dobách se pití čaje zvrhlo v zábavu bohatých a ztratilo své opodstatnění. Čaj bylo dovoleno pít pouze vyšším vrstvám ze vzácných nádob při slavnostech a každý se snažil předvést své postavení a bohatství a povýšit se tak nad druhé. A tehdy se jeden zenový mistr rozhodl oživit ducha čaje. Odvrhnul veškeré přebytečné a přezdobené věci a nabízel čaj svým hostům v ručně, ale s láskou, dělaných miskách. Čajový domek postavil nízký, aby se každý příchozí musel sklonit, chtěl-li vstoupit dovnitř. Pokora, srdečnost a přirozenost. Ča Do, cesta čaje.”
“Podívej se znovu na tu misku chlapče. Je nerovná, hrbolatá z vypálené hlíny bez glazury a ozdob. A právě to jí dává její krásu.”
“Krásu?” divil se mladík
“Je to krása křivolakých cest, krása hrbolaté kůry prastarých stromů, krása mlhy stoupající z lesů, krása přirozenosti.”
Říká se, že je nesmírně důležité dokázat najít a ocenit krásu všedních a běžných věcí a okamžiků. Starý Mistr byl nepřekonatelný. Jeho oči dávaly krásu všemu kolem něj a proto žil v tom nejkrásnějším světě. Akiró se tomuto umění učil po jeho boku velmi rychle.
Vzpomněl si na oslnivou krásu Omótova paláce. Byla to studená krása. Ale oči knížete studené nebyly!? Jaký je to vlastně muž?
Akiró měl u něj začít zanedlouho nový život a přece o něm nevěděl téměř nic. Je to správný krok? Nevěděl.
“Mistře, chtěl jsem se vás zeptat na knížete Omóta. Nevím, co si mám myslet o své práci u něj. Nevím, mám-li být pyšný, šťastný nebo se bát.”
“Zajímá tě kníže Omóto nebo to, jak se máš TY cítít?”
Nebylo jednoduché dávat Mistrovi otázky.
To Akiró věděl lépe než kdokoli jiný, ale tentokrát to pro něj bylo důležité.
“Nevím, jestli je dobře, že budu Nesmrtelný. Říkají se o nich různé věci.”
“Vůbec nezáleží na tom je-li TO dobře nebo je-li TO špatně Akiró!” vykřikl nečekaně Mistr Takuan
“Copak jsi se ode mně vůbec nic nenaučil?”
“Záleží vždycky jen na tobě, co uděláš s tím co leží před tebou, ať je to kámen nebo přijetí do knížecí gardy. Kdo může říct co je dobré a co špatné? Je bouře špatná? Je Slunce dobré? Vše je takové, jaké to je. Nic víc a nic míň! Už se mě neptej na takové nesmysly!”
Mladík sklonil hlavu a dlouhé černé vlasy mu spadly do čela.