Parkour je fyzická aktivita, které lze jen těžko přiřadit kategorii. Není to extrémní sport [5], ale spíše umění nebo disciplína, která se podobá sebeobraně v bojových uměních [6]. Podle Davida Bella je fyzická část parkouru založená na překonávání všech překážek, které se v cestě vyskytnou, jako kdyby šlo o stav ohrožení - chcete se pohybovat takovým způsobem, za použití jakéhokoliv pohybu, který vám pomůže dostat se od/k někomu/něčemu [7]. Při střetu s protivníkem může člověk mluvit, bojovat, nebo utíkat. Bojová umění připravují na útok, parkour je formou tréninku pro útěk. Kvůli této složitosti určení a zařazení se často poznamenává, že parkour má svou vlastní kategorii – parkour je parkour.
Důležitou charakteristikou parkouru je efektivita (účinnost). Traceur se nesnaží pohybovat jen nejrychleji jak dokáže, ale také s co nejmenší spotřebou energie a nejpřímější možnou cestou. A protože neoficiálním parkourovým mottem je être et durer, (být a zůstat, být a vydržet), efektivita zahrnuje předcházení zraněním krátko i dlouhodobým.
Je známo, že parkour ovlivňuje i traceurův proces myšlení. Traceuři a traceurky zaznamenávají změnu v myšlení, které jim pomáhá v běžném životě, ať už jde o překážky fyzické či psychické. Základem je motto être et durer, případně être fort pour être utile, (česky být silným, abych byl užitečným podle Hébertovy Přirozené metody) a snaha umět se dostat z bodu A do bodu B rychle a plynule. Zároveň s tréninkem traceur/ka začíná přemýšlet o svých pohnutkách, důvodech k tréninku, parkourové filosofii atd.