Rituály

Člověk  potřebuje  tradici.  Tradice  nejsou pouta individuální svobody. Jsme tvory společenskýmí a potřebujeme ono tření a blízkost jiných pro svou vlastní existenci. Ale společnost přátel a blízkých je jen jedním bodem. K rovnováze potřebujeme body tři. Společenství, tradici a Boha. První bod je natolik jasný, že se nemusí blíže osvětlovat, každý přeci vyhledává známé a blízké, aby mohl sdílet. Méně lidí již chápe tradici jako právě takovou sdílnost. Je to stejný druh komunity jako přátelé, jenže roztroušených ne jen v prostoru, ale I v čase. Tradice je jako náruč rodiny, která tě obklopí když je tomu třeba. Je to útulek, kde se můžeš opřít, o ramena někoho, kdo už tady dávno neni. Jen malo si uvědomujeme o co v naší kultuře přicházíme díky absenci tradic. Malý chlapec, který ve své kultuře tradici má, nemusí se nikdy bát, že se sám sobě ztratí a zůstane bez pomoci. Vždy se může obrátit k symbolům, rituálům a myšlenkám svých předků, kteří je oživovali po tisíce let.  Každý symbol má v sobě sílu všech, kteří v něj kdy věřili, jejich emoce, síla, víra I energie se vstřebává do toho kterého symbolu a je ukládána pro další a další generace. Nejde o víru, jde o reálný prožitek. Podívejme se na skalního ateistu, kterému před mnoha lety zemřela matka. Náhodou pak při úklidu narazí na něco, co mu ji silně připomene, tedy symbolizuje. Může to být řetízek, který vždy nosila, hřeben, plný jejích vlasů či kýčovitý obrázek, který milovala. Chtě nechtě se I člověk, který na rituály a symboly nevěří, octne pojednou oné matce blíže. Mráz po zádech nebo lesknoucí se slza ukáže, že symbol zafungoval. Stejné je to s rituály. Předepsané chování v určitých situacích vyvolává očekávané výsledky. Tradice je vyšlapaná stezka skrze bažiny. Modleme se, abysme znovu našli svou tradici.