TASHUNKEWITKO - OGLALLA
„když chce člověk pozorovat na modré obloze orla, jak krouží ve výši a hledá potravu, musí mít dobrý zrak. Wašiču je mým nepřítelem ... ale raději jsme měli lov, než lenošení rezervacích. Častokrát jsme tam nedostali žádné jídlo a lovit nám nedovolili. Vše, co jsme chtěli byl mír. Chtěli jsme, aby nás nechali být. Pak přišli vojáci a zničili naši vesnici. Potom přišel Dlouhý vlas (Custer)... Říkali, že jsme jej zavraždili, ale on chtěl to samé udělal nám. Nejdříve jsme chtěli uniknout, ale pak jsme začali bojovat."
Šílený kůň se narodil roku 1845 na řece Republican a zemřel násilnou smrtí ve Fort Robinson (Nebraska) v roce 1877. Bylo mu sotva třiatřicet let.
Podobně jako náčelník Pizi (Žluč), vynikal Šílený kůň po fyzické i duševní stránce. Nade vše se zastával klasického indiánského způsobu života a etiky. Byl skromný, ale od narození odvážný. Historikové o něm podávali mnoho zkreslených informací, hodících se akorát pro komerci. Posuzovat chováni nějakého člověka je, ale daleko lepší na základě vyprávění očitých svědků a přátel.
Dětství prožil Šílený kůň v časech, kdy Dakoty sotva navštívil nějaký bělošský obchodník. Příbuzní jej vychovali podle těch nejpřísnějších dakotských tradic. Dakotové byli na své děti přirozeně hrdi a proto svým potomkům věnovali při výchově dostatek času a úsilí. Rodiče raději sami strádali, než aby jejich děti trpěli nouzi. Tím dávali svým potomkům osobní příklad toho, jak se v životě chovat. První dětské krůčky, první vyrčené slovo, první válečná hra, dosažení mužnosti, nebo ženskosti, to všechno dobré byly důvody ke kmenovým oslavám a tanci.
Velké srdce, velkomyslnost, šlechetnost, odvaha a sebezapření jsou vlastnosti velkých státníků, ale pro Indiány to mělo být standardní chování. Šílený kůň měl dobré předpoklady takových vlastnosti dosáhnout.
Jednou když mu byli asi čtyři, nebo pět let, prožívala tlupa Šíleného koně krutou zimu. Zásoby pomalu docházeli, ale otec Koně byl neúnavný lovec a i přes nepřízeň počasí se mu podařilo ulovit dvě antilopy. Chlapec nasedl na svého oblíbeného poníka, začal objíždět vesnici a svolával staré lidi do típí svých rodičů k hostině. To udělal sám od sebe. Staří lidé na pozvání ihned zareagovali a brzy byla u stanu fronta na maso. Rodiče rozdělili vše co měli.
Později, když se hoch dožadoval nějakého jídla mu matka odpověděla „všechno maso mají staří lidé“, ale pak dodala, „Pamatuj! Když šli staří do svých típí, oni zpívali písně o tvém jménu. Nezpívali ani o mně, ani o otci, ale o tobě. Nyní musíš být statečný. Musíš žít tak, abys sis zachoval svou pověst.“
Šílený kůň miloval koně. Od svého otce dostal jednoho už v útlém věku. Stal se dobrým jezdcem i chovatelem. V doprovodu otce často vyrážel na lovecké výpravy. Na těchto cestách se staral o koně a učil se všemu, co je třeba. I když v té době měli Dakotové nějaké pušky, na lovu raději používali luky.
Další příběh z jeho dětství se odehrál když mu bylo dvanáct let. Tenkrát jel se svým bratrem hledat zatoulané stádo poníků. Mladšího bratra měl velmi rád a učil ho všemu, co už sám znal. Po cestě narazili na stromy plné zralých divokých třešní. Jejich třešňové hody však byly záhy přerušeny. Přesně k jejich místu se hnal grizzly a nevypadal zrovna přátelsky. Šílený kůň svého mladšího bratra okamžitě vyhoupl na větev stromu, vyskočil na nejbližšího poníka a odvedl stádo do bezpečné vzdálenosti. Pak se vrátil a s divokým ječením vrhl na medvědovu hlavu laso. Medvěd se zpočátku spíral, ale za chvíli povolil a utekl.
Jeden starý muž, který tento příběh vyprávěl dodal, že když byl stejně mladý, byl také tak silný a odvážný, a že se nebál na grizzlyho zaútočit.
V šestnácti se Šílený kůň poprvé zapojil do války. Dakotové válčili s Gros Ventre. Mladý válečník se nebál a do boje jel v čele společně s významnými válečníky. Se svým přítelem Hrbem chtěli přepadnout hlídky, jenže během útoku byl Hrbův kůň zasažen a jezdec spadl dolů na zem. Okamžitě se k němu začali hnát nepřátelé a Hrb se ocitnul ve vážném nebezpečí. Šílený kůň svého přítele nenechal na holičkách. Vjel do nepřátelské palby šípů, kde Hrb vyskočil na jeho koně a oba bezpečně vyvázli. Šílený kůň byl pro boj zrozen a své válečnické jméno získal právě od přítele Hrba.
Mladý bojovník trávil mnoho času rozjímáním na osamělých místech. Byl zdrženliví a skromný a proto byl mezi lidmi oblíben. Nesnažil se být středem pozornosti, ale když se jednalo o nějaké nebezpečí, okamžitě se ujal vedení a situaci řešil. Přesto nebylo válečnictví jeho hlavním smyslem života. Dával přednost duchovnu, prostřednictvím kterého se chtěl odpoutat od materiálního světa.
S Hrbem se i přes věkový rozdíl stali velkými přáteli. Hrb byl o dost starší a tak jim lidé říkali „Grizzly a Medvídě.“ Oba přátele byli v boji pro Dakoty neocenitelnou posilou. Při jednom válečném tažení proti Hadům, se Dakotové dostali do početního oslabení a museli ustoupit a tehdy byl starý válečník Hrb smrtelně zasažen. Šílený kůň přišel o cenného přítele.
Pří válečných taženích proti jiným kmenům nešlo Šílenému koni o získáni skalpu, či zabití nepřítele, ale podle zvyku těch nejodvážnějších bojovníků se pouštěl do středu s nepřáteli jen s úderovou holí a započítával si coupy.
Ve válce s Američany, byla situace už daleko vážnější. Při jedné takové výpravě, vyrazila společnost mladíků vedena Šíleným koněm proti jednomu z pohraničních postu. Dakotové zabili strážce koní a stádo rozehnali. Poté pronásledovali směrem k pevnosti honáka, kterému se podařilo uprchnout. Při jízdě kolem palisád pevnosti zahynul jeho mladší bratr.
Šílený kůň dospěl v době, kdy Dakotové museli čelit velkému tlaku ze strany Spojených států. I když nebyl synem náčelníka a neměl řečnické schopnosti, stal se Šílený kůň významnou postavou ve válkách na Pláních.
Když mu bylo jednadvacet let, pořádali Teton Dakotové velkou poradu, která měla vyřešit problém s Američany. Dříve podepsali s Američany jednotlivé tlupy mírové smlouvy každá zvlášť a Indiáni si mysleli, že táto velká země bude stačit všem. Nyní se situace změnila. Američané zde postavili řadu velkých pevností a po Oregon Trail proudili stovky osadníků.
Většina náčelníků byla pro boj, včetně Skrvnitého ohonu, ale několik vlivných pohlavárů uvažovalo o mírovém řešení a nové smlouvě. Patřili mezi ně Bílý Býk, Dva kotle, Čtyři medvědi a Rychlý medvěd. Konečný verdikt padl takovýto: napadnou pevnosti a každého cizího vetřelce v zemi Dakotů zabít.
Mladí bojovníci včetně Šíleného koně s rozhodnutím rady souhlasili. Dalšími výjimečnými mladíky té doby byli Dlouhý nůž, mladší bratr Hrba, dále Útočící medvěd, Skvrnitý Los, Vraní Vůdce, Bez vody, Velká cesta, Pes, synovec Rudého oblaka a Dotýkající se mraků, což byl další důvěrný přítel Šíleného koně.
Velkým vojenským úspěchem Dakotů byla bitva u Fort Phil Kearny, kde se skvěle osvědčila Indiánská taktika „návnady a kořisti.“ Návnadu měl dělat právě Šílený kůň a svůj úkol splnil znamenitě. Někdo o něm napsal, že:“ povstal náhle jako Osceola a jako Tekumseh byl skvělý válečník. Byl jako Pontiak, který se nevzdával, i když už jeho spojenci jednali o míru. Byl mlčenlivý jako Grant, rychlý k činům, ne k slovům. Vyhrál nad Custerem, Fattermanem a Crookem. Vyhrál každou bitvu a když se jeho tábor dostal do potíží při útoku ze zálohy, dělal vše proto, aby dostal do bezpečí ženy a děti.
Počátkem roku 1876 mu běžci od Sedícího Býka přinesly zprávu o velkém soustředění Dakotů na horním toku řeky Tongue v Montaně. Lidé se zde měli radit a pořádat letní slavnosti. Pozvání bylo přijato.
17 června oznámili zvědové pohyb velkého vojenského tělesa. Rada pověřila Šíleného koně, aby na Wašiču zaútočil. Byla to velká bitva na řece Rosebud. Střet dvou skvělých válečníků, Šíleného koně a generála Crooka. Převahu získal Šílený kůň a jeho mladí válečníci (většina kolem dvaceti let) a kdyby nebylo Vraních indiánů, vedlo by se armádě velmi zle. Boj skončil a Crook s armádou ustoupil. Bylo to velké vítězství. Crook byl Šíleným koněm tak zaskočen, že se už ani nedržel původních rozkazů, ale naopak se stáhl do pevnosti Fort Meade. Je možné, že tak přispěl ke Custerovu pádu.
Poté obrovská společnost Dakotů, Šajenů a Arapahů tábořila na Mastné trávě. Cítili se bezpečně a proto se věnovali jen slavnostem a hrám. Tu se však objevil Custer a jeho Sedmá jízdní.
V táboře mezi stany jednotlivých tlup, vynikali bílé típí, což byly stany různých společností. Šílený kůň patřil do společnosti Silných srdcí a Tokala (Liščí doupě). Šílený kůň se zrovna účastnil hry s kroužkem, když tu do tábora dorazila zpráva o americkém nájezdu. Útok byl sice překvapivý, ale Indiáni Plání jsou vždy ve střehu. Ženy se okamžitě věnovali dětem, muži sháněli své poníky a ve stanech zpívali starci písně pro povzbuzení válečníků.
Šílený kůň vyskočil na svého nejoblíbenějšího koně a se svými druhy uháněl k jihu, ale na cestě dostali zprávu, že z opačné strany hrozí stejné nebezpečí. Na vrcholcích za protějším břehem by spatřen Custer a Indiáni mu vyjeli vstříc. Šílený kůň zhodnotil situaci a naplánoval útok na kavalerii ze tří stran. S vědomím, že Custer nemůže na tomto místě překročit řeku hnal své muže dál na sever k brodu, aby armádě odříznul cestu k táboru. Custer musel tušit, co se na něj chystá a proto je záhadou, že od svého původního plánu neodstoupil. Režii bitvy tak vzal do rukou jiný generál, generál Plání - Šílený kůň. Jak to dopadlo všichni dobře víme.
Bylo další velké vítězství Dakotů, žel to poslední, ale Šílený kůň měl ještě několik příležitostí se vyznamenat. Sedící býk odešel do Kanady a Šílený kůň se ještě nějaký čas pohyboval po prérii. Tu a tam se střetnul s Američany a vždy je odrazil. Během zimního táboření napadla armáda tábor Šajenů, ale mnoho škod zde nenapáchala. Prý to bylo proto, že někde nablízku tábořil i Šílený kůň. Říká se, že z něj měla armáda pořádný respekt, a proto se jej úřady stále snažili přilákat do rezervace. Osobně jej navštívil i Rudý oblak a sliboval mu slušné zacházení.
Nakonec přinutila Šíleného koně ke kapitulaci nouze. Na Pláních nebylo co lovit a lidé strádali hladem i na ošacení. V červenci 1877 vstoupil Šílený kůň i se svou tlupou do Fort Robinson v Nebrasce, kde se vzdal. Byla s ním asi tisícovka Ogalallů a Minnekonžů s nadějí, že úřady vyslyší jejich stížnosti.
Mezitím vyhlásil generál Crook zprávu, že hlavním náčelníkem všech Dakotů v rezervacích se stává Skvrnitý ohon. Jenže pozornost většiny lidí, zvláště mladých se ubírala směrem k Šílenému koni. Stoupenci Skvrnitého ohonu údajně zosnovali proti Šílenému koni atentát, který se měl uskutečnit při nějaké poradě. Spiknutí bylo nakonec prozrazeno a nic se nestalo. Šílený kůň reagoval jenom výrokem: „vrazi jsou jenom zbabělci.“
Po nějakém čase onemocněla Šílenému koni manželka. Její stav byl docela vážný, a tak chtěl, aby byla převezena do rezervace Skvrnitého ohonu, kde žili její rodiče. Když se tuto informaci dozvěděli jeho nepřátelé, začali o něm po okolí roznášet nepravdivou informaci, že se chystá k útěku. Když rodina Šíleného koně rezervaci opustila, vydala se za nimi indiánská policie. Brzy jej dostihli, ale nezatkli, protože viděli, že se doopravdy stará o nemocnou ženu. Šíleného koně doprovázela spousta jiných lidí, kteří různě pokřikovali a zpívali písně. Průvod působil velkolepě. Samotná indiánská policie se držela opodál, protože jim mladíci od Šíleného koně vyhrožovali výpraskem. Ale Šílený kůň je ukáznil a řekl že: “je dobré být v boji statečný, ale je zbabělé ukazovat hrdinství na vlastním národě. Policie musí dělat to, co ji řekli. Nejsou lepší než sluhové bílých. Já jsem zde přijel v pokoji.“
Když dorazili do rezervace Brulé Dakotů, naléhal na něj správce, kapitán Lea, aby se vrátili zpět do své rezervace a vše vysvětlil tamním úřadům. Kapitán mu nabídl i vůz s doprovodem. Kapitán mu slíbil, že se tam vrátí jako svobodný muž, ale to nebyla pravda. Šílený kůň se nakonec do Fort Robinsonu vrátil jako zajatec a indiánská policie se chlubila jeho zatčením. Šílený kůň pohrdal jak Američany, tak i policií.
Ve vojenském táboře mu vyšel vstříc Malý Velký Muž a sním ještě jiní lidé včetně amerického důstojníka. Indiáni vzali náčelníka mezi sebe a vedli ho ke strážnici. Šílený kůň byl neozbrojen, kromě nože jaký používají k práci ženy. Potom z davu, který se zde sešel vykřikl Dotýkající se mraků: “strýčku oni tě chtějí zatknout.!"
"Další podvod bílého muže! Nehte mě jít! Nehte mě umřít v boji!" křičel Šílený kůň. Zastavil se a pokusil se sevření vymknout. Snažil se i vytasit zbraň, ale Malý velký muž jej společně s dalším Indiánem drželi pevně. Jeden s přítomných vojáků do Šíleného koně vrazil bodák. Bylo to smrtelné zranění, kterému v noci podlehl. Jeho starý otec nad ním zazpíval píseň smrti a pak jeho tělo odvezl a pohřbil tak, aby jej nikdo nikdy nenašel.
Domluvil jsem!