Nejvýznamnější řecké obce: vzestup Sparty a Athén
[editovat] Sparta – nejmocnější stát Řecka
- Podrobnější informace naleznete v článku Sparta.
Na Peloponésu byl nejprve dlouhou dobu vůdčím státem Argos. Jeho soupeř – Sparta – se však po dobytí Messénie ve dvou rozhořčených válkách v průběhu 8. a 7. století př. n. l. stala vedoucí mocností poloostrova a celého Řecka. Sparta (nebo také Lakedaimón) byla aristokratickým státem na jihu Peloponéského poloostrova v čele se dvěma králi. Základem spartského státu byla ústava vytvořená polomytickým Lykúrgem, podle níž se celá spartská společnost řídila přísnou vojenskou organizací, což ze Sparty učinilo největší vojenskou moc v Řecku. Svoje postavení vedoucí mocnosti v Řecku stvrdila Sparta někdy kolem roku 550 př. n. l. vytvořením peloponéského spolku, jenž pod vedením Sparty sdružoval většinu řeckých obcí pevninského Řecka.
Spartské vojsko bylo tvořeno těžkooděnými pěšáky – hoplíty. Společnost se členila do tří vrstev: postavení plnoprávných občanů zaujímali spartiaté, jejichž počet byl ale velmi malý (v klasické době snad kolem devíti až desíti tisíc), přičemž vlivem neustálých válek trvale klesal. Svobodní občané bez politických práv se nazývali perioikové. Ti se věnovali především obchodu a řemeslům, kterými spartiaté opovrhovali. Nejnižší vrstvu tvořili heilóti, kteří byli potomky původního podrobeného obyvatelstva a měli postavení státních otroků bez jakýchkoli práv. Vzhledem ke svému relativně nízkému počtu oproti ostatní podmaněné populaci podnikali spartiaté vůči heilótům tzv. krypteie – výpravy za účelem masakrování otroků. Sparťané tak omezovali riziko jejich povstání.
Třebaže králové stáli v čele společnosti, s výjimkou válečných tažení jim nepříslušela nijak zvlášť veliká moc. Úkolem dohlížet na krále byla pověřena pětičlenná rada eforů (dozorců), každoročně volená shromážděním všech plnoprávných občanů (apella). Posledním důležitým orgánem byla gerúsia – sbor 28 stařešinů (gerontů), jehož zasedání se zúčastňovali i oba králové. Byl volený apellou z řad členů aristokracie, kteří dosáhli nejméně 60 let. Lidový sněm pak rozhodnutí sboru starších schválil nebo zamítnul, nesměl jej však měnit.
[editovat] Athény na cestě k demokracii
- Podrobnější informace naleznete v článku Athény.
Na rozdíl od Sparty v Athénách získalo veškeré obyvatelstvo okolních atických osad, které byly dobyty a připojeny již na konci temného období, plné občanství. Někdy kolem roku 683 př. n. l. bylo odstraněno dosavadní královské zřízení vládou rodové šlechty (eupatridai), která držela moc v Athénách až do 6. století př. n. l. Eupatridé zřídili oligarchickou vládu a ustanovili úřad archontů, každoročně volených nejvyšších úředníků města. V roce 621 př. n. l. nechal Drakón sepsat zvykové právo, čímž bylo zamezeno svévolnému soudnictví aristokratů. O jednu generaci později v roce 594 př. n. l. provedl Solón rozsáhlou reformu politického uspořádání Athén. Odstranil šlechtická privilegia a zapojil do řízení státu také nižší vrstvy společnosti. Rozhodující pro podíl na řízení státu nebyl nyní původ, nýbrž majetek. Občané byli podle velikosti svého jmění rozděleni do čtyř tříd: nejbohatší pentakosiomedimnoi, hippeis (jezdci), zeugítai (těžkooděnci) a thétes (nádeníci), přičemž prvně jmenovaní byli nejbohatší vrstvou s nejvíce politickými právy, ale současně i s nejvíce povinnostmi. Jen oni mohli zastávat úřad archónta, zároveň museli ale hradit nákladné náboženské slavnosti.
Otroci představovali v athénské společnosti všudypřítomné pracovní síly a odhaduje se, že tvořili až třetinu athénské populace. Jejich životní standard nemusel být nutně špatný, neboť jejich pán jim mohl přiznat právo vést vlastní živnost. Jinak byli ovšem otroci naprosto bezprávní. V případě jejich propuštění na svobodu obdrželi titul usedlých cizinců a postrádali proto politická práva.
V Athénách, podobně jako ve většině řeckých obcí, se dokázala prosadit tyranie, když se v polovině 6. století př. n. l. chopil moci Peisistratos. Ten ponechal Solónovu ústavu formálně v platnosti, avšak všechny úřady ve státě byly vykonávány členy jeho rodiny nebo důvěrníky. Během jeho více než dvacetileté vlády zažily Athény značný hospodářský, kulturní a také zahraničněpolitický mocenský rozmach (rovněž v důsledku vítězství ve válce s Megarou o ostrov Salamína). Peisistratův syn Hippiás byl však v roce 510 př. n. l. vyhnán lidovým povstáním, které přivedlo k moci aristokrata Kleisthena. Jím uskutečněné reformy v letech 509 až 507 př. n. l. znamenaly zrod athénské demokracie. Všichni plnoprávní občané nad třicet let obdrželi nezávisle na svém majetku nebo stavu rovná politická práva. Ovšem ženy, otroci a usedlí cizinci zůstali z tohoto uspořádání vyloučeni. Lidové shromáždění (ekklésiá), na kterém se směl každý občan svobodně vyjádřit, vydávalo zákony a řídilo státní záležitosti prostřednictvím usnesení schválených většinou svých členů. Reprezentativním a výkonným orgánem byla „rada pěti set“ (búlé), která se skládala z padesáti členů z každé z deseti Kleisthenem nově uspořádaných fýl. Každá fýla mimoto volila jednoho stratéga (vojevůdce). Další úřady a soudci byli určováni losem. Kromě toho byl zaveden institut střepinového soudu (ostrakismos), který měl zabránit znovunastolení tyranidy.
[editovat] Klasická doba (500 - 336 př. n. l.)
[editovat] Řecko-perské války
- Podrobnější informace naleznete v článku Řecko-perské války.
V roce 500 př. n. l. povstaly řecké obce v Iónii v Malé Asii proti perské nadvládě, jíž byly vystaveny již od zániku lýdské říše (546 př. n. l.). Povstání získalo jistou podporu i v obcích pevninského Řecka především v Athénách a v Eretrii (město na ostrově Euboia), což poskytlo perskému velkokráli Dáreiovi I. záminku k útoku na Řecko. Toto iónské povstání se tak stalo roznětkou řecko-perských válek, dlouhotrvajícího konfliktu mezi Helény a Peršany, o němž ve svém díle podává výklad řecký historik Hérodotos. V roce 494 př. n. l. Dáreios porazil a ztrestal iónské Řeky. Mílétos, jenž stál v čele vzpoury, byl Peršany srovnán se zemí a ostatní města se Peršanům rychle poddala. Nato Dáreios poslal do Řecka emisary, kteří jeho jménem žádali podrobení Řeků perské nadvládě. Když Sparta a Athény odmítly, nechal svým loďstvem v roce 490 př. n. l. zničit nejprve Eretrii a poté podnikl výpravu proti vzpurným Athéňanům. Na planině poblíž místa jménem Marathón v Attice však třikrát silnější perské vojsko podlehlo athénským hoplítům pod velením Miltiada.
Xerxés I., který nastoupil v roce 486 př. n. l. na perský trůn po svém otci Dáreiovi, shromáždil k dobytí Řecka největší armádu, jakou starověk spatřil. K zajištění pozemního přístupu dal v roce 481 př. n. l. vybudovat z lodí most přes Helléspont, po němž jeho armáda přešla z Asie do Evropy. Ve stejném, roce byl pod dojmem této hrozby založen helénský spolek, ke kterému kromě Sparty náležely také některé řecké obce včetně Athén. Většina obcí především na severu však zůstávala vně spolku a dokonce byly připravené podrobit se králi. Během desetileté přestávky v bojích dokázal Themistoklés přesvědčit Athéňany o nutnosti výstavby válečného námořnictva, což se později ukázalo jako rozhodující čin celé války. V průsmyku Thermopyly, který spojuje Thesálii se středním Řeckem, se postupujícím Peršanům v roce 480 př. n. l. postavil na odpor spartský král Leónidás I. Přes několikanásobnou převahu barbarů Helénové neustoupili a poté, co byli v důsledku zrady obklíčeni, padli hrdinskou smrtí. Po tomto vítězství vtáhli Peršané do Athén, už předtím opuštěných svými obyvateli, a zcela toto město vypálili. Avšak v námořní bitvě u Salamíny v témže roce řecká flotila, vedená Themistoklem a složená z malých ale snadno ovladatelných triér, zvítězila nad početně silnější ale těžkopádnější perskou flotilou. Zničením perského loďstva přivodili Řekové obrovskému perskému vojsku potíže se zásobováním, což jeho značnou část přimělo k návratu do Asie. Zbytek perských vojenských sil byl poražen Helény v čele s Pausaniem v roce 479 př. n. l. v bitvě u Platají. Po těchto porážkách Peršané upustili od svých plánů na dobytí Řecka.
V roce 478 př. n. l. bylo zahájeno tažení k osvobození iónských Řeků. Sparta se však zdráhala poskytnout pomoc těmto pro ně příliš vzdáleným soukmenovcům, čehož využily Athény k založení délského spolku. Tím začalo soupeření Sparty a Athén v 5. století př. n. l., které mělo nakonec vyústit v peloponéskou válku. Athény se dokázaly s vydatným přispěním svých spojenců úspěšně prosadit proti Peršanům. Jejich cíl – osvobození Iónie – byl vítězně završen v roce 465 př. n. l. athénským vojevůdcem Kimónem. Athéňané od tohoto okamžiku napadali perské pozice v Egyptě a ve východním Středomoří, čímž však vyčerpali zdroje spolku a v roce 449 př. n. l. došlo k uzavření mírové smlouvy s Persií, nazývané Kalliův mír (jeho autenticita je ovšem moderními historiky zpochybňována).
[editovat] Dominance Athén
V desetiletích po skončení hlavní fáze řecko-perských válek (479 př. n. l.) zažívaly Athény vrchol svého politického a kulturního vývoje. Díky své vedoucí roli v boji proti Peršanům a také díky síle své flotily předstihly svého soka – Spartu, která byla dosud nejmocnějším řeckým státem. Tato skutečnost byla potvrzena v roce 478 př. n. l., kdy se 200 řeckých obcí spojilo v délském spolku vedeném Athénami. Členové tohoto spolku slíbili odvádět do společné kasy pravidelné příspěvky určené na výstavbu a údržbu loďstva. V roce 462 př. n. l. provedl Efialtés rozsáhlou reformu athénské ústavy, v níž byla omezena pravomoc areopagu jakožto výkonného orgánu a nejvyššího soudu. Tyto funkce nadále vykonávala rada pěti set a lidové shromáždění. Ve stejném roce odmítla Sparta athénskou pomoc k potlačení masivního povstání heilótů, neboť se obávala rozšíření athénské moci na Peloponés, čímž by byl ještě více podlomen její vliv. Po zavraždění Efialta převzal vedení Athén v roce 461 př. n. l. Periklés.
Periklés byl velice často volen do úřadu stratéga (v letech 443 až 429 př. n. l. zastával tuto funkci nepřetržitě) a vynutil si ještě větší posílení demokratických prvků v athénské ústavě. Již v roce 461 př. n. l. Periklés uzákonil odměňování vykonávání veřejných úřadů, čímž umožnil neomezený přístup lidu (demos) k výkonu vlády, správy a soudnictví. V letech 460 až 457 př. n. l. byly vystavěny tzv. „dlouhé zdi“, které spojovaly Athény s přístavem Pireus a vytvářely z Athén nedobytnou pevnost. Periklés prosadil také pokračování války s Peršany. Ovšem výprava na podporu Egypťanů, kteří povstali proti Peršanům, skončila nezdarem. Athénská flotila dokázala Peršany rozhodně porazit teprve v bitvě u Salamíny na Kypru v roce 450 př. n. l. Následně athénský vyjednavač Kalliás v roce 449 př. n. l. dohodl s Peršany mír. Peršané se v něm zavázali respektovat autonomii řeckých obcí na maloasijském pobřeží a nevysílat své lodě do Egejského moře.
Athény v této době uplatňovaly velmi agresivní zahraniční politiku. Athénský námořní spolek (symmachia), jehož původním účelem byla porážka Peršanů, se postupem doby vyvinul ve skutečnou athénskou říši (arché), která představovala nástroj k prosazení ryze athénských zájmů. Členové spolku pozvolna ztratili své postavení athénských spojenců a byli Athénám v podstatě podřízeni. Když se v roce 469 př. n. l. ostrov Naxos pokusil opustit spolek, byl vojensky poražen. Podobně zacházely Athény v budoucnu i s ostatními obcemi, které odpadly od spolku. Rozšiřování demokracie začalo časem sloužit jako prostředek k dosažení athénských cílů, přičemž se Athéňané mnohdy dopouštěli značných krutostí (jako například v době peloponéské války). V okolních státech, především ve Spartě, Thébách a Korintu, narůstaly obavy z athénského vzestupu. Když Megara vystoupila z peloponéského spolku, aby se připojila k Athénám, vypukl v letech 460 až 446 př. n. l. konflikt někdy také nazývaný jako „první peloponéská válka“. Na jeho konci byl sice uzavřen třicetiletý mír, přesto však ve vztazích mezi oběma městy panovalo nadále napětí. Athény Spartě ponechaly volnou ruku na Peloponésu a samy se koncentrovaly výhradně na rozšiřování svého vlivu v Makedonii, Thrákii a na Sicílii.
Řekové na Sicílii a v jižní Itálii se v 5. století př. n. l. museli bránit dvojímu ohrožení: ze strany Etrusků a proti mocným Kartágincům. Na Sicílii docházelo k neustálým válkám s Kartágem, třebaže Punové byli v roce 480 př. n. l. drtivě poraženi v bitvě u Himéry. O několik let později (474 př. n. l.) dosáhli podobného úspěchu jihoitalští Řekové v námořní bitvě u Kýmé, která znamenala konec etruské expanze v Itálii. V obcích Velkého Řecka se k moci dostávali mnohem více než v mateřském Řecku různí tyrani, což bylo vyvoláno patrně častější potřebou silného vůdce, který by dokázal ochránit stát před vnějšími hrozbami. Mnozí z nich byli pozoruhodnými jedinci. Například Gelón v Syrákúsách byl ve své době pokládán za nejmocnějšího muže řeckého světa.