Skok
“Hej, ono je už ráno?”
“Davide, lezeš trochu?” zeptal se Patrik
“Jako skály a tak?”
“A tak a tak, přesně tak,” zasmál se mojí odpovědi.
“Vypadá to, že Pavel si holt chvilku bude muset odpočinout, takže jdeme sami.”
“Kam?” zeptal jsem se.
“ Tady kousek za chatou je neskutečná skála. Říkáme jí “K1”.
Počasí bylo nádherný. Ani vedro ani zima, přesně tak na to, něco dělat.
“Harrer, ten, co ho hraje Brad Pitt v Seven years in Tibet, musel vylízt severní stěnu Eigeru, aby si ho někdo všimnul a mohl vyrazit do Himalájí na jeho vysněnou K2,” říkal Patrik, “ tuhle taky nikdo nevylezl, teda, bez jištění. Tak jdem na to Heinrichu, třeba pak položíš nohu na svoje Himaláje.”
Na první pohled to nevypadalo zas až tak těžký, ale jen jsem se chytil na prvním chytu, pochopil jsem,že to nebude jen tak. Patrik stál zatím dole a koukal. Celý to působilo, jako zábava,ale ve skutečnosti mě začínalo mrazit v zádech. Bylo mi naprosto jasný, že tady se budu moct zabít jedinou chybou. Zatím by ještě stále šlo seskočit a vykašlat se na to,ale Patrikův upřený pohled mě nutil, abych pokračoval. “Takhle jsme se seznámili všichni,” volal na mě ze zdola,” tady jde o to, ukázat, co v tobě fakt je. Bez zbytečnýho kecání.”
“V pohodě!” odpověděl jsem mu,ale sám pro sebe jsem si myslel, že přece nemusím nikomu nic dokazovat. Ale lezl jsem dál. Skála mě začínala hypnotizovat svojí nedobytností. Stejně, nikdo to zatím nevylezl,takže o nic nejde. Hlavně to nepřetáhnout a nespadnout. Přemýšlel jsem si takhle pro sebe až jsem si najednou s hrůzou uvědomil, že UŽ jsem to přetáh! Pode mnou bylo tak dvacet metrů volnýho pádu bez jakýkoli možnosti se někde zachytit, kdyby mi to uklouzlo. Navíc, nahoru se leze vždycky líp než pak dolu. “ Hele, kam jste vlastně nejdál dolezli?” zavolal jsem, abych rozbil to narůstající napětí a taky abych věděl, jestli už se můžu vrátit bez ostudy.
Ticho.
“Slyšíš!!? Kam jste až dolezli vy?”
“Mno,víš, my jsme tady vlastně ještě bez jištění nikdy nelezli. Vypadá to dost o držku,ne?” odpověděl Patrik a já cítil,jak se mi roztřásly nohy.
“Sakra! Sakra!” vycedil jsem pro sebe mezi zuby.
Zpocené prsty se ovíjely kolem malého výčnělku a já zřetelně cítil zápach nikotinu. Ještě před pár minutami jsem v klídku kouřil cigárko a teď...teď jsem klepal a ne nesměle na brány smrti.
Bez magnézia se neleze extra dobře. Prsty se potí a klouzají, pot rozežírá pískovec, kterýho se držíte, no prostě, nic moc.
Kdyby tady předtím lezli, měl bych teda mnohem lepší pocit. Takhle nevím nic. Ani jestli to jde ani jak vysoko musím vylézt. Všechno bylo prostě jen a jen na mě a mém vlastním uvážení. Super. Dostal jsem se na úsek kde bylo pomněrně dost chytů a tak jsem se rozhodnul lézt dál.
Vrchol byl ode mne necelých pět metrů. Hloubka pode mnou....trochu větší. Takže, rovnou nahoru. Dolu už to nemá význam. Jak se pak dostanu zpátky? Po pravdě řečeno, je mi to teďka uplně jedno, hlavně ať už sedim na pevný ploše a na všechno ostatní kašlu. Ať si třeba zavolaj hasiče, když mě do toho takhle dostali.
S vypětím posledních sil jsem se dosápal na vrcholek skály.
Dobrých pět minut jsem tam jen tak seděl, koukal kolem sebe a zhluboka dýchal. Na volajícího Patrika jsem nereagoval.
“Davide!!! Jseš ok?”
“Tak odpověz přece!”
“Jooooo, jsem ok.”
Lehnul jsem si na záda a koukal jen tak nahoru nad sebe. Mraky se zas hnaly někam bůhvíkam a já na chvilku zapomněl, že jsem dost vysoko nato, abych si mohl dovolit nato zapomínat. Ovládla mě naprostá pohoda a radost. Po nějaké chvíly jsem se ale přeci jenom zvedl a vyrazil na zpáteční cestu, která rozhodně neměla být tou snažší…Zrovna když jsem přehodil nohu přes okraj a začal hledat nějaký výstupek ozval se znovu Patrik,“ Gratuluju. Teďka to bude trochu víc divoký,