Čínské obrazy krásně ukazují rozdílnost jejich pohledu na věc. Naznačení je síla. Nedokončenost je síla Je to jako erotika. Plné dráždění a náznaků. Jen tak totiž vyburcuje naši spoluúčast a tím splynutí s obrazem. Jinak zůstává divák a obraz oddělen prostorem nepochopení. Pak musíte znát umělce, nejlépe osobně, abyste byli schopni vnímat I to, co je za zatáčkou, co je za horou nebo jaký má výraz postava otočená k nám zády. V čínském umění umělec jen jakoby ukazoval místo odkud se díval a zve vás, abyste se podíval sám. V evropském říká co máte vidět. V evropském je mezi námi a obrazem ona řeka, kterou musíme překonávat. Studovat a studovat, aby jsme viděli. Musíme najmout člun, studium. Právě proto řešíme problémy typu „Jak vysvětlit co je to modrá slepému?“ „Jak vyslovit slovo oheň tak, aby čtenář shořel?“ V čínském světě vědí, že nikdo nevnímá modrou stejně a proto se ani nesnaží vysvětlovat, jen vás přivedou na místo odkud můžete vidět svou modrou. Proto jsme vymysleli fotograf. Zachytit vše co nejpřesněji, to je cílem. Bohužel zapomínáme, že nejde jen o to, co je vidět, ale neméně o to, kdo se dívá. Ukáže-li fotograf svou fotku někomu, kdo na tom místě nebyl, vytvoří si stejně naprosto jiné asociace. Cíl je stále stejně vzdálen. Většina fotografů navíc netvoří. Jejich mysl během aktu focení je plna braní a ne dávání.