Snyder

Gary Snyder je známý jako básník, esejista, ekolog a buddhista. Narodil se roku 1930 v San Francisku. Odtud se ale jeho rodina odstěhovala na farmu v lesích ve státě Washinghton. Vyrůstal zde celé dětství, a tak není divu, že mu příroda přirostla k srdci.

Popis od Kerouacka z knihy Dharmový tuláci:

Japhy upekl celkem dost výborných placek z pohankový mouky, dali jsme si k nim sirup Srub a taky trochu másla. Zeptal jsem se ho, co znamená to prozpěvování "Gočchami". "Je to vyvolávání, kterým v buddhistíckých chrámech v Japonsku ohlašujou tři hlavní jídla. Znamená to Buddham saranam gočchami, utíkám se k Buddhovi, sangam, utíkám se k církvi, dhammam, utíkám se k dharmě, k pravdě. Zítra ráno ti udělám další parádní snídani, blink, jed už si někdy, brácho, staromódní blink? Není to totiž nic jinýho než míchaný vejce a do toho jsou přidaný brambory, a to všecko je umíchaný dohromady."

"To je nějaký dřevorubecký jídlo?"

"Tady ale není nic takovýho jako nějakej dřevorubec, to musí být nějakej výraz tam z Východu. Tady u nás nahoře jim říkáme dřevaři. A teď pojď sníst ty placky a pak půjdem dolů štípat polena a já ti ukážu, jak se zachází s dvojsečnou sekerou." Vytáhnul sekeru, nabrousil ji a ukázal mi, jak se to dělá. "A nikdy touhle sekerou nesekej nějaký dřevo, co leží na zemi, můžeš narazit na nějakej kámen a ztupíš ji, takže si tam něco dej, poleno nebo něco místo špalku."

Skočil jsem si na záchod, a když jsem se vracel, chtěl jsem Japhyho překvapit zenovým trikem a hodil jsem do otevřenýho okna roli toaletního papíru a Japhy pořádně zařval, jako samurajský bojovník a v botech a trenkách se objevil na okenní římse, v ruce držel dýku a skočil přes pět metrů dolů do dvora, kde byly polena. Bylo to střelený. Pustili jsme se dolů z kopce a připadali jsme si strašně rozjetý. Všechny polena, co byly rozřezaný, byly aspoň trochu naprasklý, některý víc a některý míň, takže se tam dal lip nebo hůř zasunout těžký železný klín, a pak, když jste zvedli tu tříkilovou železnou palici nad hlavu, nestojíte přímo u toho, ale kousek zpátky, abyste se nepraštili do kotníku, tak jste ji nechali dopadnout na ten klín, cink, a rozštípnuli to poleno čistě na dvě půlky. Pak jste ty půlky usadili na špalek a nechali na ně dopadnout dvojbřitou sekeru, dlouhou, krásnou sekeru, ostrou jako břitva, lup, a měli jste čtvrtky polena. Pak jste si usadili tu čtvrtku a rozštípli ji na osminku. Ukázal mi, jak švihnout palicí a sekerou, ne moc tvrdě, ale všimnul jsem si, že když se naštval, tak švihal sekerou ze všech sil a skvěle přitom zařval anebo zaklel. Brzy jsem taky získal ten správný grif a šlo mi to, jako kdybych to dělal celý život.

Christine vyšla na dvorek, aby se na nás podívala a zavolala: "Mám pro vás báječnej oběd."

"Jasně." Japhy a Christine byli jako bratr a sestra.

Rozštípali jsme hodně polen. Byla to paráda, rozmáchnout se palicí, všechna ta váha se zařinčením dopadne na hlavičku klínu a je cítit, jak to poleno povoluje, a když ne napoprvý, tak napodruhý. Vůně pilin, borovic, bríza vanoucí od moře přes klidný hory, zpěv skřivanů lučních, motýli v trávě, bylo to naprosto dokonalý. Pak jsme šli dovnitř a dali si výtečný oběd, párek, rýži, polívku, červený víno a Christininy čerstvý horký vdolky, seděli jsme tam se zkříženýma nohama bosi a listovali jsme knihama ze Seanovy bohatý knihovny.

"Slyšels o tom žákovi, co se zeptal zenovýho mistra ,Co je Buddha?'"

"Ne, co?"

",Buddha je uschlý hovno', zněla odpověď. A ten žák prožil náhlý osvícení."

"Normální sračky," dodal jsem.

"Víš, co je to náhlý osvícení? Jeden žák přišel k mistrovi, odpověděl mu na jeho kóan a mistr ho praštil holí a skopnul ho z verandy tři metry do blátivý louže. Žák se zvednul a smál se. Později se stal sám mistrem. Nebyl osvícenej slovama, ale tím parádním zdravým sražením z verandy."

"Všichni se válíme v bahně, abysme prokázali křišťálovou pravdu soucitu," pomyslel jsem si. Nehodlal už jsem začínat s tím, že bych Japhyho dál nahlas seznamoval se svými "slovy",

"Vúú," zahalekal a hodil mi na hlavu květinu. "Víš, jak se stal Kašjapa Prvním patriarchou? Buddha se chystal začít s výkladem nějaký sútry a dvanáct set padesát bhikků tam čekalo, měli upravený hávy a zkřížený nohy, a Buddha udělal jenom to, že zvednul kytku. Všichni byli úplně zmatený. A Buddha nic neříkal. Jenom Kašjapa se usmál. A takhle si ho Buddha vybral. Je to známý jako květinový kázání, chlapče."

Šel jsem do kuchyně, vzal si banán, vyšel ven a řekl: "Dobře, a já ti teď povím, co je nirvána."

"Co?"

Snědl jsem banán, zahodil slupku a nic neřekl. "Tohle je banánový kázání."

"Hůůů," zařval Japhy, "už sem ti někdy vyprávěl o praotcovi Kojotovi, jak on a Stříbrná liška byli u začátku tohohle světa, protože dupali v prázdným prostoru tak dlouho, až se jim pod nohama objevil malej kousek země? Mimochodem, koukni se na tenhle obrázek. Je to ten slavnej s bejky." Byla to stará čínská série kreseb, na který byl nejdřív mladík, který šel s malou poutničkou holí a uzlíkem do divočiny, jako americký vandrák Nat Wills z roku 1905, v dalším rámečku objevuje býka, pokouší se ho zkrotit, zkouší na něm jezdit, nakonec ho zkrotí a jezdí na něm, ale pak ho nechává být a čistě jenom sedí za svitu měsíce a medituje, a nakonec je vidět, jak schází z hory osvícení, a v dalším rámečku pak najednou není vůbec nic, po něm následuje obrázek květů na stromě, a v posledním pak vidíte, že z mladíka je velký starý, tlustý, rozchechtaný čaroděj s obrovským rancem na zádech a jde do města, aby se tam opil s řezníky, je osvícený, a další chlapec stoupá s uzlíkem a poutničkou holí na horu.

"A tak to jde pořád dál, žáci i mistr projdou tím samým, nejdřív musí najít a zkrotit vola podstaty svý mysli, a pak ho pustit, a nakonec potom dospějou k ničemu, to je znázorněný v tom prázdným rámečku, a když pak dosáhli ničeho, tak dosáhnou všeho, to jsou ty jarní květy stromů, takže skončí tak, že schází dolů do města, aby se tam nalili s řezníkama, jako Li Po." Byly to hodně moudrý kresby a připomínaly mi moji vlastní zkušenost, když jsem se v lese pokoušel zkrotit svou mysl, a pak jsem si uvědomil, že to je všechno prázdný a probuzený a že nemusím nic dělat, a teď jsem se opíjel s řezníkem Japhym. Pouštěli jsme si desky, polehávali a pokuřovali a pak jsme šli ven a nasekali další dřevo.

Když se pozdě odpoledne ochladilo, šli jsme nahoru do boudy, umyli se a vyparádili na velký sobotní noční mejdan. Během dne Japhy nejmíň desetkrát běžel dolů a zase nahoru, aby zatelefonoval, kouknul se na Christine, vzal chleba a přinesl nahoru prostěradlo, pro svou holku, co tam v noci bude (když měl nějakou holku, tak natáhnul přes tenkou matraci, kterou měl, čistý prostěradlo, byl to rituál). Ale já si jen tak posedával v trávě, a nic jsem nedělal, a nebo jsem psal haiku a pozoroval starýho supa, kroužícího kolem kopce. "Někde tu musí být něco mrtvýho," napadlo mě.

"Proč tady dřepíš celej den na prdeli?" zeptal se Japhy.

"Praktikuju nicnedělání."

"A co má být? Kašli na to, můj buddhismus je v aktivitě," radil mi Japhy a zase se hnal z kopce dolů. Pak jsem ho z dálky slyšel, jak řeže dříví a píská si. Nedokázal se ani na chvíli zastavit. Meditoval pravidelně, podle hodin, bylo to první, co udělal, když se ráno probudil, pak měl svou meditaci uprostřed odpoledne, asi jenom tři minuty dlouhou, a pak než šel spát, a bylo to. Ale já se čistě jen tak loudal kolem a snil. Byli jsme dva neobvyklí rozdílní mniši na stejný cestě. Vzal jsem lopatu a urovnal si půdu u růžovýho keře, kde jsem měl svoje lože z trávy: bylo to trochu moc z kopce, aby to bylo pohodlný: prostě jsem to upravil tak akorát, a tuhle noc se mi po velkým vínovým mejdanu spalo dobře.

Ten skvělý mejdan byl pěkně divokej. Japhy měl holku, jmenovala se Polly Whitmorová a přišla se na něj podívat, byla to nádherná brunetka se španělským účesem a temnýma očima, vlastně to byla naprosto šílená kráska a byla taky horolezkyně. Zrovna se rozvedla a žila sama v Millbrae. A brácha Christine Whitey Jones si taky přivedl svou milenku Patsy. A samozřejmě taky Sean, přišel domů z práce a taky se na tu slávu dal do pučů. Na víkend přišel ještě jeden kluk, vysoký blonďák Bud Diefendorf, který pracoval v Buddhistický společnosti jako správce, a za to měl bydlení zadarmo a ještě nemusel platit za přednášky, byl to velký, mírný Buddha, kouřil dýmku, a byl plný všech možných podivných nápadů. Měl jsem ho rád, byl inteligentní, a líbilo se mi, že začal na chicagský univerzitě jako fyzik, pak z toho přešel na filozofii a nakonec k tomu strašlivýmu vrahovi filozofie, k Buddhovi. Řekl: "Jednou jsem měl sen, že jsem seděl pod stromem, brnkal na loutnu a zpíval ,Nemám žádný jméno'. Byl jsem bhikku beze jména." Po tom tvrdým stopu na silnici bylo hodně příjemný setkat se s tolika buddhisty.

Sean byl zvláštní mystický buddhista s hlavou plnou pověr a předtuch. "Věřím na ďábly," tvrdil.

"Dobře," řekl jsem a hladil jeho malou dceru ve vlasech, "všechny malý děti vědí, že každý přijde do nebe," a on smutně pokývnul tou svou vousatou lebkou na souhlas. Byl hrozné milý. Pořád říkal "ano, zajisté", jako námořníci, což se hodilo k jeho starýmu člunu, co byl zakotvený venku v zátoce, a pořád ho tam potápěly bouře a my tam museli doveslovat a ve studený šedý mlze jsme z něj museli vybírat vodu. Prostě malý, asi necelý čtyři metry dlouhý vrak, o kabině se nedalo ani mluvit, prostě to nebylo nic jinýho než omlácený trup, co se točil na vodě kolem rezavý kotvy. Whitey Jones, bratr Christine, bylo sladký dvacetiletý mládě, co nikdy nic neříkalo, jen se pořád culilo, a když si z něj někdo utahoval, tak vůbec neprotestoval. Tak například, mejdan se ke konci docela pěkně rozjel, bylo to dost divoký, tři páry si svlíkly všechny šaty a tancovali po obýváku jakousi legrační bizarní polku, drželi se všichni za ruce, a děti zatím spaly v postýlkách. Mě ani Buda to ale vůbec nerušilo, klidně jsme si dál pokuřovali z dýmek a diskutovali jsme v rohu o buddhismu, vlastně to bylo nejlepší, protože jsme neměli žádný vlastní holky. A ty, co tam tancovaly, to byly tři pěkně rostlý nymfy. Japhy se Seanem zatáhli Patsy do ložnice a předstírali, že se jí snaží dostat, aby naštvali Whiteyho, který byl úplně nahý, celý zrudnul a po celým domě se zápasilo a bylo slyšet smích. Bud a já jsme tam seděli se zkříženýma nohama, před náma tancovaly nahý holky, a když jsme si uvědomili, že je to skvělá nenucená chvíle, tak jsme se taky smáli.

"Rayi, tohle vypadá jako v nějakým předešlým životě," pronesl Bud, "ty a já jsme byli mniši v tibetským chrámu, kde pro nás holky před jab-jem tancovaly."

"To jo, a my jsme byli starý mniši, co už je sex vůbec nezajímá, ale Sean, Japhy a Whitey byli mladý mniši, a byli ještě plný ohně hříchu, a museli se toho ještě hodně učit." Občas jsme se s Budem podívali na všechno to maso a tajemně si olízli rty. Ale vlastně většinu času, co probíhaly tyhle naháčský orgie, jsem měl prostě pořád zavřený oči a poslouchal muziku: skutečně jsem se upřímně vší silou a se zaťatými zuby snažil zabránit chtíči, aby mi pronikl do myšlenek. A nejlepší bylo mít zavřený oči. Navzdory ty nahotě a tomu všemu to vlastně byl skutečně klidný tichý domácí večírek a všichni začali zívat, že už je čas jít na kutě. Whitey odešel s Patsy, Japhy šel s Polly nahoru na kopec a odvedl si ji na vypraný povlaky a já si u růžovýho keře rozvinul spacák a spal. Bud si přinesl svůj vlastní spacák a rozbalil si ho na Beánovu slaměnou rohož, co byla na podlaze.

Ráno vyšel Bud nahoru, zapálil si dýmku, sednul si do trávy a něco vykládal, zatímco jsem si protíral oči, abych se probral. Během dne, byla neděle, přišli k Monahanovým různý další lidi, na chvíli se zastavili a polovina z nich se vyšplhala na kopec, aby se podívali na pěknou boudu a na ty dva známý bláznivý bhikky, Japhyho a Raye. Mezi nima byla taky Princezna, Alvah a Warren Coughlin. Sean rozložil na zahradě stůl a připravil královskou tabuli s vínem, hamburgry a nakládanými okurkami, rozdělal velikánský táborák a vytáhnul svý dvě kytary, a já si uvědomil, že je to opravdu velkolepý způsob, jak žít ve slunný Kalifornii, s celou touhle skvělou dharmou, co k tomu patří, a s horolezectvím, všichni měli ruksaky a spacáky a někteří chtěli příští den vyrazit na túru po stezkách Marin County, který jsou nádherný. Takže mejdan byl celou dobu rozdělený na tři části: v obýváku byli ti, co poslouchali hi–fi nebo listovali knížkami, na dvoře se jedlo a poslouchala hra na kytaru a ti, co byli nahoře na kopci si vařili hrnce čaje, seděli se zkříženýma nohama a diskutovali o poezii a o všem možným, o dharmě a nebo se toulali kolem po ty louce, aby se podívali, jak děti pouštějí draky, nebo jak se starý dámy projíždějí na koních. Každý víkend se konal ten samý klidný piknik, dokonalá klasická scenérie s anděly a panenkami, co si užívají příjemné chvíle květů, v prázdnotě jako je ta v seriálu o býcích, ta rozkvetlá větévka.

Seděli jsme s Budem na kopci a pozorovali draky. "Ten drak nemůže vyletět dost vysoko, protože nemá dost dlouhej ocas," poznamenal jsem.

Bud řekl: "Hele, to je paráda, to mi připomíná základní problém, co mám v meditacích. Příčina toho, že se nemůžu skutečně dostat až nahoru a dosáhnout nirvány je v tom, že nemám dost dlouhej vocas," zabafal a vážně nad tím přemýšlel. Byl to ten nejvážnější chlapík na celým světě. Dumal nad tím celou noc a druhý den ráno mi povídá: "Dneska v noci jsem viděl sám sebe jako rybu, co plave prázdnotou moře, plave v ty vodě doleva a doprava, a vůbec přitom neví, co je to nalevo a napravo, ale protože já to kvůli ty nový ploutvi věděl, teda, tomu mýmu vocasu u draka, tak jsem Buddharyba a moje ploutev je můj rozum."

"To bylo teda pěkně nekonečný, tohle drakový," já na to.

Během všech těch večírků jsem se vždycky ztratil, abych si dáchnul pod eukalypty, místo pod růžovým keřem, kam pálilo celý den slunce; ve stínu stromů jsem si dobře odpočinul. Jednou odpoledne, zrovna když jsem se tak koukal na úplně nejhořejší větve těch úžasně vysokých stromů, jsem si začal všímat, že ty větvičky a lístečky, co jsou úplné nejvýš, jsou jako lyrický šťastný tanečníci, co jsou rádi, že byli přidělený až na samý vrcholek, kde mají ten burácivý zážitek celýho stromu, který se pod nimi kýve a dělá z jejich tance, z každýho jejich trhavýho pohybu obrovský, společný tajemný rituální tanec, a tak se tam nahoře v ty prázdnotě čistě jen tak vznášejí a tančí o smyslu stromu.

Všimnul jsem si, jak lístky vypadají skoro jako lidi, jak se sklánějí a pak vyskakují a lyricky se houpou ze strany na stranu. Byla to bláznivá vize, v duchu, ale nádherná. Jindy zase jsem pod těmi stromy snil, že vidím purpurový trůn, celý pokrytý zlatem, na něm seděl papež věčnosti nebo nějaký patriarcha, a někde tam byla taky Rosie, a Cody byl v tu chvíli v boudě a žvanil tam s nějakými kluky, a zdálo se, že je v tyhle vizi nalevo, jako nějaký archanděl, a když jsem otevřel oči, tak jsem viděl, že to bylo jenom slunce, který mi svítilo do víček. Jak už jsem říkal, ten kolibřík, nádherný malý modrý kolibřík, nebyl větší než vážka, pořád na mě dělal ty hvízdavý střemhlavý nálety, a nakonec se se mnou rozloučil, každý den, obvykle ráno, a já na něj taky vždycky zahalekal pozdrav. Nakonec se začal vznášet v otevřeným okně na jednom místě, bzučel tam těmi svými šílenými křídly, koukal na mě, oči jak korálky, a pak se jen mihnul a byl pryč. Ten jeden kalifornský kolibří chlapík...

I když někdy jsem měl strach, že mi to s tím svým dlouhým zobákem, co byl jako jehlice do klobouku, napálí přímo do hlavy. Ve sklepě pod boudou se taky drápala stará krysa, a tak bylo lepší dveře na noc zavírat. Mí další skvělí kámoši byli mravenci, byla jich celá kolonie a všichni se chtěli dostat do boudy a najít tam med. "Volám všechny mravence, volám všechny mravence, pojďte na med!" zpíval jednou v chatě malý chlapec, a tak jsem šel ven k jejich mraveništi a udělal jim medovou stezku, která je dovedla do zahrady za domem, a asi týden se bavili na tyhle stružce štěstí. Dokonce jsem si i kleknul a s mravenci si povídal. Všude kolem chaty byly nádherný květiny, rudý, nachový, růžový, bílý, pořád jsme si z nich dělali kytice, ale nejhezčí ze všech byla ta, co udělal Japhy, čistě jenom z borových šišek a jehličí. Vypadala tak prostě jako všechno, co charakterizovalo jeho život. Vrazil vždycky s pilou do chaty, uviděl mě, jak tam sedím, a povídá, "Proč tady dřepíš celej den?"

"Jsem Buddha, známý jako ulejvák."

A tehdy se udělaly Japhymu v obličeji samý vrásky, složily se, a byl z toho ten jeho legrační smích malýho chlapce, jako když se směje čínský kluk, u očí se mu po obou stranách udělaly vějířky a pootevřel svý dlouhý ústa. Někdy jsem mu prostě udělal strašnou radost.

Japhyho měli všichni rádi, holky, Polly, Princezna a dokonce i vdaná Christine ho bláznivě milovaly a všechny tajně žárlily na jeho zamilovanou kočičku Psyché, která přijela příští víkend a byla skutečně rozkošná, měla džíny a přes černý rolák jí visel bílý náhrdelník, byla útlounká a měla jemný obličej. Japhy se mi svěřil, že se do ní trochu zamiloval. Ale užil si, když se ji snažil přesvědčit, aby se s ním pomilovala, musel ji opít, ale jak se dala do pití, tak nevěděla kdy přestat. Ten víkend, co přijela, tak Japhy pro nás tři připravil v chatě blink, a pak jsme si půjčili Seanovu kraksnu a jeli asi sto mil na sever, podél mořskýho pobřeží na osamělou pláž, kde jsme přímo ze skalisek omývaných mořem sbírali slávky a udili je na velkým ohni, na který jsme hodili mořský chaluhy. Měli jsme víno, chleba a sýr a Psyché strávila celý den tak, že ležela v džínách a ve svetru a nic neříkala. Jednou se ale podívala těma svýma očima a řekla: "Ty jsi ale orální, Smithi, ty pořád jenom piješ a jíš."

"Já jsem Buddha nedožera," prohlásil jsem.

"Že je rozkošná," chlubil se Japhy.

"Psyché," začal jsem, "tenhle svět, to je film, o všem, co je, je to jeden biják, a od začátku do konce je z jednoho a toho samýho, nepatří nikomu, a tím je všechno."

"Ale, kecy."

Běhali jsme po pláži. Jednu chvíli šlapali Japhy a Psyché přede mnou a já jsem šel sám a pískal si "Stellu" od Stana Getze, a pár nádherných holek, co byly tam vepředu se svými kluky, mě slyšelo a jedna z nich se otočila a poznamenala: "Swing." Na tyhle pláži byly přírodní jeskyně, kam Japhy jednou přitáhl velký party lidí, a organizoval nahý tance kolem hranice.

A pak zase nastaly všední dny, bylo po mejdanech a s Japhym jsme vymetali boudu, maličký vyschlí tuláci, co si oprašujou malý chrámy. Stále mi ještě něco zbylo z toho stipendia, co jsem dostal na podzim, měl jsem to v cestovních šecích, takže jsem jeden vzal a zašel po silnici do supermarketu a koupil tam mouku, ovesny vločky, cukr, melasu, med, sůl, pepř, cibuli, rýži, sušený mlíko, chleba, boby, hrášek, brambory, mrkev, zelí, salát, kávu a dlouhý sirky na podpalování v kamnech, a na zpáteční cestě jsem s tím vším klopýtal do kopce, a ještě táhnul dva litry červenýho portskýho. Japhyho malá uklizená skrovná polička byla najednou až moc naložená jídlem. "Co s tím vším budem dělat? Budeme muset nakrmit všechny bhikky." Brzo jsme tam měli víc bhikků, než jsme mohli zvládnout: chudák opilec Joe Mahoney, můj kámoš z loňskýho léta, třeba vyšel ven z chaty, spal tři dny a nabral sílu k dalšímu tahu na North Beach a v The Place. Ráno jsem mu nosil snídani do postele. O víkendu bylo někdy v chatě až dvanáct maníků a všichni se hádali a žvanili a já někdy vzal trochu žlutý kukuřičný mouky, smíchal ji s nasekanou cibulí, přidal jsem sůl a vodu, nabral polívkovou lžíci, akorát na malou kukuřičnou placku, a nalil to na rozpálenou pánev (na olej) a zásoboval tak celou partu vynikajícími pálivými placičkami k čaji. Před rokem jsem si podle Čínský knihy proměn hodil párkrát drobnými, abych se dozvěděl, co mě čeká za osud, a vyšlo mi: "Budeš krmit ostatní." A vlastně jsem pořád stál u rozpálených kamen.

"Co to znamená, že tyhle stromy a ty hory tam nejsou tajemný, ale skutečný?" hulákal jsem a ukazoval ven ze dveří.

"Co?" divili se.

"Znamená to, že ty stromy a hory tam venku nejsou vykouzlený, ale skutečný."

"Jo?"

A pak jsem dodal: "Co to znamená, že stromy a hory nejsou vůbec skutečný, ale čistě jenom vyčarovaný?"

"Ale, ale."

"Dobře, tak co to teda ksakru je!"

"Co to má znamenat, tahle otázka, dobře, tak co to teda ksakruje?" zařval jsem.

"No, a co?"

"To znamená, že se ptáš, dobře, tak co to teda k sakruje."

"Ale, strč si hlavu do spacáku a přines mi hrnek toho horkýho kafe." Pořád jsem na kamnech vařil pořádný konvice horký kávy.

"Hele, nechtě už toho," zařval Warren Coughlin. "Válečný vůz bude poražen!"

Jedno odpoledne jsem seděl s několika dětmi v trávě a ty se mě zeptaly: "Proč je nebe modrý?"

"Protože je modrý."

"Ale já chci vědět, proč je nebe modrý."

"Nebe je modrý, protože chceš vědět, proč je nebe modrý."

"Modrej jseš ty, modrej jseš ty," smály se.

Taky tam byli nějaký malý kluci, který chodili kolem a házeli na střechu naší boudy kameny, protože si mysleli, že je opuštěná. Jednou odpoledne, v době, kdy jsme s Japhym měli kotě, černý jako uhel, se připlížili ke dveřím, aby se podívali dovnitř. Ale zrovna, když už málem otevřeli dveře, tak jsem je otevřel, to strašně černý kotě jsem držel v náručí, a pronesl jsem hrobovým hlasem: "Já jsem duch."

Zalapali po dechu, koukli se na mě a uvěřili mi, a jenom jim ujelo "Jo." A v momentě byli na druhý straně kopce. A už se tam nikdy neobjevili ani neházeli kameny. Tutově si mysleli, že jsem čaroděj.