Vlci u nás

První zmínky o vlcích

Vlci původně obývali celou Evropu, včetně našeho území. První známky přítomnosti vlků pochází z keltského období (zhruba 5. a 6. st.) - jedná se o nálezy z vykopávek a názvy některých lokalit.

Z doby příchodu Slovanů se dochovala řada zeměpisných názvů (ať už lidských sídel či přírodních útvarů) a pravděpodobně zde mají kořeny i jména lidí (Vlk, Vlček atp.).

Písemné záznamy o vlcích se začínají vyskytovat až v době pozdější - zhruba od 11. století. V této době začíná docházet ke snižování početních stavů zvěře díky lovu, čímž vlci přicházejí o potravu. Postupně se začínají objevovat první záznamy o škodách na domácím zvířectvu způsobených vlky, které jsou datovány do 12. století.

Vesnická kolonizace - konflikt s člověkem

Od počátku 12. století probíhá ve střední Evropě vesnická kolonizace. Neobydlené oblasti jsou osidlovány nejdříve domácími a poté i zahraničními (většinou německými) kolonisty, lesy jsou káceny či vypalovány a přeměňovány na pole. Dochází ke zmenšování životního prostoru vlků a dalšímu snižování počtu zvěře. Konflikty mezi vlkem a člověkem jsou stále častější. Především v zimě se vlčí smečky často přibližují k lidským obydlím a napadají dobytek. Sílící antipatie vůči vlkům vedou k organizování lovů na ně zaměřených. Již během 12. a 13. století je výrazně zdecimována populace v Polabí ve Středních Čechách.

Prohloubení konfliktu

Počty ulovených vlků se zvyšují ve 14. století, kdy se k lovu začínají používat střelné zbraně. Kromě zbraní se k lovu používají i různé druhy pastí např. železa, tlučky či tzv. vlčí jámy (velká jáma v zemi, často zpevněná dřevem, přikrytá a zamaskovaná).

Ze 14. až 17. století pak pochází mnoho zpráv o napadení člověka vlky, zdaleka ne všechny však jsou hodnověrné. Na základě těchto zpráv bylo v roce 1622 nařízeno chránit obce zátarasy a pastmi a poddaní měli povinnost účastnit se lovu vlků. Zabíjení vlků je povoleno všem obyvatelům, přestože jinak je lov výsadou šlechty.

Vyhubení vlků v Čechách

Intenzivní lov vlků nastal ve druhé polovině 17. století. K původním způsobům lovu přibylo zabíjení pomocí jedu a totální vyhubení vlka se stalo oficiálním cílem. Početnost populace začala výrazně klesat na začátku 18. století přičemž k největšímu poklesu došlo v druhé polovině tohoto století.

Posledním útočištěm vlka v Čechách se stala Šumava. Za datum zastřelení posledního zdejšího vlka je považován 2. prosinec 1874. Osamělí jedinci se tu objevovali i po tomto datu, ale životaschopná populace se tu již nikdy nevytvořila.

Populace na Moravě a ve Slezsku se udržela o nějaký ten rok déle - útočištěm se staly především Beskydy. Posledního vlka zde zastřelil 5. března 1914 František Jež u Bukovce (dnes zde, v nejvýchodnějším výběžku ČR, stojí tomuto vlku pomník).

Náhodný výskyt v pozdějších letech

Pozdější výskyty vlků na území naší republiky byly náhodné a jednalo se většinou o osamělé jedince přicházející z okolních zemí, především z Rakouska, Slovenska a Polska. Většinou byli zastřeleni poměrně brzy poté, co byla jejich přítomnost zaregistrována. Největší počet vlků se u nás v tomto období vyskytoval během světových válek, po válce byli však znovu vyhubeni.

Na Šumavě se vlci objevili v roce 1976. Jednalo se o vlky, kteří utekli ze zajetí ve městě Altschönau v národním parku Bavorský les v zimě roku 1975. Mezi lety 1976 a 1983 bylo na české straně zastřeleno celkem 10 vlků. Není vyloučeno že zde došlo i k reprodukci.
Další výskyt vlků zde byl zaznamenán až v roce 1996, kdy byl nalezen mrtvý vlk v Kašperských Horách. Další dva roky nebyl výskyt zaznamenán, až roku 1998 byl jeden vlk sražen autem v lokalitě Polečnice. Od roku 1999 jsou zde pravidelně nacházeny pobytové znaky vlka (většinou stopy).

O přítomnosti vlků v Beskydech nejsou žádné věrohodné informace až do r. 1994, kdy se k nám vlci začali vracet.

Legislativa

V bývalém Československu bylo až do roku 1975 možné lovit vlky celoročně bez omezení počtu ulovených kusů. To znamenalo velký pokles jejich počtu - v celé tehdejší Československé republice žilo pouze okolo 40 jedinců ve Východních Karpatech.

V roce 1975 byla uzákoněna půlroční ochrana (v době rozmnožování). I přesto se však každý rok odlovila asi třetina populace, což znamená celý její přirozený přírůstek.

Na Slovensku se bohužel situace nezměnila.

U nás jsou vlci chráněni Úmluvou o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (tzv. "Bernská konvence"), ke které se Česká republika připojila v srpnu 1997 jako jedna z posledních, navíc se třemi dodatky, které ji výrazně omezují. Jeden z nich vyjímá vlka, medvěda hnědého a některé druhy dravých ptáků ze seznamu přísně chráněných druhů živočichů.

Krom toho jsou velké šelmy chráněny zákonem číslo 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, který vlka zařazuje mezi kriticky ohrožené druhy. Nesmí se tedy usmrcovat, chytat, chovat v zajetí ani rušit. Zakázáno je také obchodovat s nimi, s jejich kůžemi a trofejemi. Chráněny jsou rovněž jejich biotopy.

V roce 2000 pak vstoupil v platnost zákon o náhradě škod způsobených zvláště chráněnými druhy, podle kterého jsou škody způsobené velkými šelmami na hospodářském zvířectvu, úlech, polních plodinách apod. plně hrazeny státem.

Návrat vlků do ČR

První věrohodné údaje o návratu vlků do ČR máme až v roce 1994 z Beskyd. Od té doby jsou vlci v tomto západním koutu Karpat zaznamenáváni každoročně. Příchod vlků do Beskyd souvisel se zvětšováním vlčí populace na Slovensku (zde nebyli vlci, stejně jako rysi a medvědi, úplně vyhubeni nikdy). Předpokládá se, že tato migrace východ-západ souvisí s vysidlováním venkova, přesunem hospodářských aktivit do měst, dočasnému zákazu lovu vlků na Slovensku, zlepšováním vztahu lidí k vlkům atd.

Příchod vlků do Beskyd byl nečekaný a nebyl tehdy zcela akceptován místním obyvatelstvem. Místní zemědělci nebyli na šelmy zvyklí a nechráněná zvířata se snadno stávala jejich kořistí. Situaci značně zkomplikovala média, která začala vyvolávat vlnu strachu a přisuzovat vlkům vlastnosti, které nemají. V té době navíc neexistoval zákon na úhradu škod na hospodářském zvířectvu způsobených velkými šelmami, proto se obzvláště dotčeni cítili chovatelé ovcí.

Toho využili někteří myslivci, kteří se začali stavět do role místních hrdinů, chtěli "vzít spravedlnost do vlastních rukou" a začít vlky lovit. Zejména v roce 1996 Správa CHKO Beskydy dostávala zprávy o upytlačených vlcích (např. vystřílení celé smečky včetně šesti vlčat). Koncem roku 1997 a začátkem roku 1998 byl zaznamenaný počet pozorování vlků nejnižší, hovořilo se o tom, že vlci jsou znovu kompletně vybiti. Z té doby existují i pozorování krvavých vlčích stop. Přesto se v předjaří 1998 objevila zpráva o pozorování 1 – 2 vlků. V současnosti se na základě údajů z monitoringu vlčích hlídek a Správy CHKO Beskydy odhaduje, že se na území CHKO Beskydy a navazujícím území na Slovensku (CHKO Kysuce, Javorníky) pohybují 2 – 3 smečky vlků čítající dohromady 5 – 15 jedinců.

Otázka výskytu vlků v jiných částech ČR je problematická, vlci se od druhé poloviny 90. let ojediněle vyskytli v Rychlebských horách a Jeseníkách (např. nález upytlačeného vlka na Bruntálsku v červenci 2005). A jak bylo řečeno výše, od r. 1996 je jejich výskyt zaznamenáván na Šumavě.

Zdroje

Karel Hartl, Z historie vlků v českých zemích

Luděk Bufka, Marco Heurich, Thomas Engleder, Manfred Wölfl, Jaroslav Červený a Wolfgang Scherzinger, 2005, Wolf Occurance in the Czech-Bavarian-Austrian border region - review of the history and current status

Miroslav Kutal, www.selmy.cz/vyskyt-selem/cr/

Hnutí Duha, www.hnutiduha.cz

Vlci jsou velmi sociální zvířata žijící ve smečkách čítajících zpravidla 6 až 7 členů. V zimě se však sdružují do větších smeček které mohou mít ve výjimečných případech až 20 či dokonce 30 jedinců. Smečky větší než 25 jedinců jsou však velmi vzácné. Smečky také mohou během roku vznikat či zanikat, některé jen na určitou dobu, jiné napořád. Ve smečce platí přísná hierarchie ve které má každý člen pevně stanovené postavení. Ovšem nesmíme si plést vlčí smečku s vojenskou jednotkou, tak jednoduché to není. Struktura vlčí smečky je dynamická a může se měnit v závislosti na celé řadě faktorů.

Vlčí smečka

Hierarchie je pro vlky velmi důležitá. Velký význam má v období rozmnožování, při lovu, při krmení, při ochraně území a vůbec vždy, když je smečka pohromadě. Což znamená téměř pořád, neboť smečka tráví většinu času pohromadě.

Hierarchie vlčí smečky je organizována ve dvou liniích: jedna pro samce, druhá pro samice. Jak jsem se již zmínil v úvodu, hierarchie smečky je velmi proměnlivá. Může být jiná v období rozmnožování, při lovu a při hře.

V čele celé smečky je alfa vlk a vlčice, kteří tvoří alfa pár. Termín alfa, vzniklý při popisu chování zvířat žijících v zajetí, je však poměrně zavádějící. Jedinec alfa ne vždy vede lov nebo jde v čele smečky a ani nemusí jíst dříve než ostatní. Jedinec může být alfou dokonce jen za určitých okolností nebo při určitých činnostech (třeba pouze při lovu). Alfa ale vždy požívá úctu ostatních členů smečky.

Alfa pár má jako jediný ve smečce právo pářit se. Toto právo si alfa vlčice vymáhá produkcí silných aromatických látek, které přebijí pach ostatních samic. Otcem mláďat je většinou alfa samec, ale nemusí tomu tak být vždy. Když alfa nejeví o samici zájem, spáří se s ní níže postavený samec (většinou beta). Matkou mláďat je však vždy alfa samice.

Alfa páru jsou podřízeni ostatní dospělí členové smečky, z nichž nejvyšší postavení má beta vlk a beta vlčice. Jedinec beta může jako jediný ohrozit pozici alfy. Ostatní zvířata vytvářejí hierarchii s dvou- až tříletými jedinci na vrcholu a jednoletými vespod.

Mláďata si také vytvářejí vlastní sociální strukturu, ale bez ohledu na pohlaví.

Úplně nejnižší postavení má jedinec omega. Tento jedinec už do smečky v podstatě ani nepatří, protože nemá žádná práva. Je to obětní beránek - je zaháněn od žrádla a směřují proti němu bezdůvodné útoky. Při napadení smečky většinou nese hlavní nápor a vyžadují-li to vyšší zájmy smečky, může být i obětován. Tímto způsobem se smečka zbavuje nežádoucích členů (tzv. vnitřní selekce).

Hierarchická struktura je dána rovnováhou sil. Zespodu působí tendence k sociální expanzi a proti ní působí snaha nadřazených zvířat udržet si svoje místo. Změny v postavení se často rozhodnou jediným bojem. Prohraný boj způsobí na určitou dobu psychický otřes tak silný, že zvíře může poklesnout o několik hodnostních stupňů. Tyto souboje však jen velmi zřídka končí zraněním či dokonce smrtí.

Tady komplet ukázky videí vlčího muže:)

 

http://animal.discovery.com/tv/wolfman/video/